Keltská noc letos slaví dvaadvacáté narozeniny. Pojďme se společně vrátit do jejích počátku a vzpomenout, jak legendární festival začínal. 

Vzpomínky na první ročník najdete v knize Tři sestry 25 let ve 25 obrazech, kterou napsal Radek Diestler. 

„V závěru léta vidíme Tři sestry, any se opět soustředí na Dřeváku. Zahrály na prvním ročníku festivalu Keltská noc, který v Jablonci nad Jizerou upekli Kelti z Českého srdce s místním činovníkem Houbou (předvedly tam i novinku Veselý rock´n ´roll, kterou Fanánek s Hadrem od začátku milovali pro její pitomost) a před festivalem i po něm hojně navštěvovaly nedalekou pumpu na silnici do Harrachova. Vrcholem pobytu se stal večírek, či spíše raníček, kdy se naditá dvanáctsettrojka vrátila z nálevny U Zemánků. Protože ohleduplný Magor nechtěl budit ve čtyři ráno svého otce spícího v útrobách Dřeváku, přesunulo se dění do prostoru pod chaloupkou. Magorův lapidární popis dění: „Hráli jsme na kytaru a Hadr mlátil oholeným březovým kmenem o tu dvanáctsettrojku, Orozák se přikryl s Jíťou pod kabátem. Končili jsme někdy před desátou, pan Hladík tam kosil trávu, krmil kozy…Končil večírek.“

V knize se vzpomíná také na první ročník na Háskově:

„A byl srpen, Keltské čas. Festival, poprvé na Háskově, přitáhl kolem dvou a půl tisíce lidí a některé postavy z minulosti. Ti, kteří vydrželi až do konce koncertu Sester, viděli, jak se v Budapešti k soubouru připojili pánové Karásek  a Jírovec, vítáni frenetickým řevem. Supice: „Keltská dole na vleku byla fajn, na Háskově ale byla bezkonkurenčně nejlepší On to k tomu dobře sedí Bakčův výrok, že takovýhle výhled na fesťáku nikde není.“

Poprvé v Harrachově:

„Po neblahém ročníku 2006 se impresário Magor naštval na své kérkonošské sousedy a přenesl festival do Harrachova. (Fannánek:“Já ho mám rád, Harrachov. Hezký prostředí, všichni se tam nějak dostanou, parkoviště, je to na rovině – tedy aspoň to místo, kde se hraje. Jsou lidi, kteří říkají, že už to není Keltská noc, ale je.“) První festival pod skokanskými můstky se stal osudným harmonikářce, která se, mírně řečeno, pozdržela na předešlé štaci. Následkem toho „ne že bych nebyla schopná hrát na svůj nástroj, ale mozek vnímal, že ruka je mnohem pomalejší než signály, které k ní vysílá. A vyvřelo to při Vendovi: Mafuna dodnes vzpomíná, jak seděl v kanceláři nevím kolik metrů od pódia a říkal: Já jsem se normálně šel podívat, co se děje. Znělo to, jako když kvílí siréna. Opravdu jsem v tu chvíli nemohla koordinovat nohy a ruce. A byl to tak nepříjemnej zážitek, že s tím mám na pár let utrum.“

(z knihy Tři sestry 25 let ve 25 obrazech; vydalo nakladatelství DARANUS s.r. o. v Řitce roku 2010 ve spolupráci se společností Krakonošovo, s. r. o. )