Osmdesátá léta v Československé socialistické republice. Nekonečné fronty se nestojí jen na banány, ale i na hajzpapír. Zadrátované hranice jsou pro jedny nepropustné ven a pro druhé zase zpátky. Komunistická strana má jeden a půl milionu členů (= celá jedna desetina populace), Státní bezpečnost okolo čtvrt milionu donašečů. Na vojnu se chodí na dva roky. Se zimou přichází pravidelně smog, některé oblasti severních Čech a severní Moravy začínají být pomalu k životu nevhodné. Většinu měst krášlí architektonické skvosty betonové kultury, ať už jde o nekonečná sídlištní bludiště anebo o megalomanské dopravní stavby likvidující historická centra. Pro zásadnější pracovní postup je zapotřebí vlastnit legitimaci strany. Pravidelně vyvolané fóbie z jaderné války udržují společnost v pozoru a branná cvičení  se ve školách konají několikrát do roka.

Ideologická masáž začíná od útlého věku – děti se nejdříve  organizují v jiskrách, pak v pionýru, mládež v Socialistickém svazu mládeže. Z televizních obrazovek promlouvají k apatickému národu pomalu senilnějící starci z nejtvrdšího bolševického jádra, které se nezapletlo s kontrarevolucí v roce 1968 a bylo tak bratrskými mocnostmi shledáno způsobilým dozorovat dění v tomto koncentračním táboře. Nebaví-li vás politika, můžete se v televizi dívat na zábavné pořady, ve kterých vystupují prověření umělci – tedy většinou ti, kteří v roce 1977 podepsali kolaboraci s režimem nazvanou Anticharta. Hrstka disidentů přeživších vystěhovávací akci “Asanace” střídavě sedí v kriminále a střídavě je venku, ale jejich osudy zajímají málokoho.

Vedle shánění nedostatkového zboží, což je činnost, zabírající v těchto dobách přeci jenom dost času, utíká podstatná část národa před ubíjející realitou každý víkend na své chalupy. K volbám, ve kterých žádná možnost volby není, chodí 99% občanů. Oproti Polsku, Maďarsku a Jugoslávii je Československo skutečně zastydlým skanzenem tuhého komunismu. O to zajímavější je sledovat, jak se v těchto bojových podmínkách uchytil a vegetoval punk rock – hudební virus, který má protest a provokaci zakotvené přímo ve své podstatě.

“Už v roce 1985 při první návštěvě v Československu jsme měli dojem, že tam vládne úplně jiná situace než na západě a sice, že underground tam má úplně jiný význam než tady. Tady se formuje z mladých lidí s dobrým sociálním zázemím, kteří chtějí vyděsit své rodiče. Ať dělá někdo muziku, která se škatulkuje do undergroundu nebo ne, tak to podle mě nemá na západě žádnou politickou relevanci. Politický aspekt tvorby je přesně to, co mě na hraní v Československu zajímalo. Měli jsme pocit, že naše práce může mít daleko větší důležitost, proto jsme se snažili organizovat hraní spíš tam než tady. Jaký účinky to má, nemůžu pochopitelně posoudit, ale vážně se domnívám, že se vládnoucí síly v Československu chovají nešikovně. Na západě byly rebelie mladých často spojené s hudbou. Již od padesátých let, vlastně už od 2. světové války, možná také už před ní. Kapitalistický systém byl velmi šikovný a pohotový v umění tyto vzpoury přeměnit, kanalizovat a připoutat k systému. Přesně tak a konečně ještě výdělečně. Z rebelů se stanou lidi, který kupujou produkty, na kterých je napsáno, že jsou rebelanstký a tím je vše vyřízeno. To zřejmě mocipáni v Československu ještě neprokoukli a pochopitelně dosáhnou pravého opaku, což z mého hlediska věci nepovažuji za tak špatný, neboť tím posílí ty společenské síly, které potírají. “ (Mark Chung/ EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN, rozhovor v Šotu č. 3)

 

pokračování příště….