Byl to právě onen časoprostor, v němž se tehdejší punkové kapely pohybovaly, který s sebou přinášel situaci, kdy běžná věc jako organizování koncertů spíše připomínala bojovou hru, barevné vlasy a náušnice v uchu znamenaly pozvánku k nakládačce na policejní stanici a kdy vydání desky se rovnalo utopickému snu.

Není pochyb o tom, že kdyby kapely, o kterých bude na následujících stránkách řeč, hrály dnes (anebo tehdy, ale v některé zemi o něco západněji od našich hranic) skončila by řada z  nich ve spárech hudebního byznysu – vydávaly by desky na velkých značkách, psalo by se o nich v barevných magazínech, dívali bychom se na ně v televizi.

Jiné by to možná už z principu odmítly, ale vtip byl právě v tom, že tuhle volbu jste u nás tehdy neměli. Až do určitého nepatrného oteplení na samém konci 80.let bylo provozování punk rocku činností nebezpečnou pro ty, co jinak chtěli být poslušní a jen si v klidu ve sklepě mydlit tři akordy.

Podobně jako v 70. letech u PLASTIC PEOPLE, kteří taky nebyli zpočátku nikterak protirežimní kapelou a na druhou stranu barikády je vytlačily až represe ze strany státních orgánů, to fungovalo u punku. Kapely byly “proti”, i když nechtěly – ze samé podstaty věci.

DSC_0311

Na punku muselo totiž tehdejší moci vadit úplně všechno – především se příliš nedařilo ho “zkulturnit” a cenzorsky upravit (tak jako např. heavy metal) do podoby vhodné pro bezproblémovou konzumaci socialistickou mládeží. Potíže nebyly jen s provokativním vzhledem jeho protagonistů a tím, že hudba je to ještě míň stravitelná než metal , ale především s texty popisujícím, většinou syrovou upřímností a bez složitých metafor, reálný život tady a teď.

Punk byl vždycky hudbou lidí, kteří se cítili ze společnosti vyřazení anebo do ní patřit nechtěli, byl a je to prostor, kde má každý možnost se vyjádřit, tvořit podle svého, bez ohledu na konvence a normy. Není třeba dodávat, že něco tak spontánního a autentického bylo pro režim přinejmenším podezřelé až nebezpečné.

Prostý fakt, že k provozování punk rocku není zapotřebí virtuózních schopností, že je to skutečná hudba ulice, kterou může dělat v podstatě každý a tím pádem například k organizování neoficiálních koncertů není zapotřebí drahé aparatury či luxusního sálu, měl za následek to, že se punk u nás hrál skoro všude a většinou na akcích, které si jeho příznivci organizovali sami.

To, že se neptali na svolení anebo dělali koncerty polooficiálně pomocí různých úskoků, způsobovalo odpovědným orgánům záchvaty zuřivosti. Nikoliv nestravitelnost hudby či vzhledu příznivců punku ale právě ony spontánní, oficiálně neorganizované a nekontrolované aktivity, byly nakonec nejčastější příčinou represí proti tomuto stylu. Zatímco některé punkové kapely mohly (od poloviny 80. let, po překlenutí “doby temna”) celkem bez větších problémů pravidelně vystupovat na oficiálních rockových přehlídkách dokonce v samotném Paláci kultury (v samotné jámě lvové – normálně se zde konaly stranické sjezdy), tak soukromé koncerty policie rozháněla ještě na podzim ´89. Číra, spínací špendlíky a tříakordové běsnění režim časem ještě jakž takž zkousnout dokázal, ale pokud se tato kontrarevoluční činnost provozovala někde ve stodole nebo ve sklepě mimo jeho dozor, bylo zle.

V různých částech země byla samozřejmě situace rozdílná – podle toho, jací úředníci seděli na důležitých postech. Nejliberálnější situace byla v Praze, oproti tomu tuhý režim panoval např. v Českých Budějovicích, Ústí nad Labem nebo Hradci Králové a v jejich okolí – koneckonců v tom prvním už v roce 1974 policejní komando zmasakrovalo koncert PLASTIC PEOPLE, ve druhém chtěli kapelu EXTEMPORE poslat do vězení za slovo “sračka” pronesené na pódiu a Hradec Králové byl městem, kde dojel do konce dokonce i zcela oficiální a do té doby mocí tolerovaný PRAŽSKÝ VÝBĚR.

Na druhou stranu by nebylo správné si československý punk rock za minulého režimu příliš idealizovat. I když fungoval v nesrovnatelně obtížnějších podmínkách než v západní Evropě, nejednalo se o žádné společenství Rychlých šípů. To, že byli všichni jakoby “na jedné lodi” neznamenalo, že by se lidi nervali na koncertech, nelikvidovali drogama a alkoholem, nehráli si na elitu českého punku, že by se v textech neobjevovalo rasistické svinstvo anebo že by kapely nesahaly k ústupkům vůči oficiálním institucím, když tu možnost dostaly.

/Kytary a řev aneb co bylo za zdí/