Ve čtrnáctém  čísle Vokna, nejznámějšího domácího samizdatu, popisuje Mikoláš Chadima český punk druhé polovina 80. let takto: “Častým hostem soukromých koncertů je i punk rock. Je až s podivem kolik punkových kapel se během posledních let objevilo, dávno po tom, co punk v zemích svého vzniku téměř vymřel. Ani tyhle kapely, hrající styl vyšlý z módy, většinou nepocházejí z velkých center. Skupiny F. P. B., Hrdinové nové fronty, Radegast, Oj! Oj! Hubert Macháně a další, které tvoří to lepší, co český punk nabízí, jsou toho důkazem. Hudebně toho moc nového nepřinášejí a není se čemu divit. Pravej punk je zakonzervovanej styl, na kterým se dá něco měnit jen těžko. A tady jde o něco jiného. Jde o to šokovat, leckdy za každou cenu. Punk není jen muzika, ale i kult, který se vyznává nejen hudbou, ale i oblékáním a drsnou, zlou image. To vše má přesvědči okolí, že “punkýši” jsou nejzlejší, nejotrlejší a nejcyničtější muži českého rock´n´rollu. Jenomže ve většině případů je to hra. Jenom a pouze hra. Když se s těmahle “ostrejma” chlapíkama dáte do řeči a vydržíte úvod, ve kterém se vás snaží přesvědčit, že svou image berou smrtelně vážně, zjistíte, že jsou to obyčejný mladý kluci, snící o slávě a velkejch koncertech ( i když na to jako kašlou) a že jejich opravdové názory jsou leckdy konformnější než vaše. Tohle všechno ale nechápe nebo nechce pochopit StB, která si z punku, jako předtím z jiných hudebních stylů, vytvořila prvořadý objekt svého zájmu. Je to logické. Proti vousatým a vlasatým rockerům dřívějších let musí připadat estébákům rozcuchaný, zmalovaný, sichrhajckama prošpikovaný a provokativně se chovající punk jako ztělesnění kontrarevoluce. Pro ty chytřejší a méně paranoidní fízly je punk zase vhodným objektem k tomu, aby se protokoly zaplňovaly hlášeními a mohla se vykazovat nahoru intenzivní činnost při ochranně socialismu. Punkové jsou většinou dost mladí, nezkušení, při výslechu toho spoustu nažvaněj, a tak se může fízl “zprotipunkového komanda” celkem snadno dočkat povýšení a vyššího platu. S pobavením jsem četl v poslední době některé články v samizdatových či exilových periodikách, v kterých se jejich pisatelé snaží punku přiřknout roli jakéhosi opozičního předvoje českého rock´n´rollu. Je to zcestné a vnitráckému myšlení podobné uvažování, které prozrazuje jedno – a sice to, že pisatelé vědí o českých punkýších prdlajs.”

DSC_0312

A ještě jeden podobný pohled, tentokrát o francouzského dopisovatele časopisu maximum Rock´n´roll Lüka haase (úvod z jeho československé scene reportu, otištěného v listopadu ´86):

“Protože jsem se právě vrátil z výletu do Československa, během kterého jsem navázal kontakt s pražskými punks, řekl jsem si, že je čas napsat scene report o dřívější a současné situaci v této zemi. Pro české punks jsou to velice tvrdé časy a za poslední roky jejich počet poklesl. V Praze je jich okolo dvou stovek a k tomu okolo dvacítky skinheadů (skini jsou zde antifašističtí), ale bohužel jsou rozděleni do různých skupin – každá více či méně funguje okolo nějaké kapely. Je velice smutný tohle vidět v zemi, kde být punkem je každodenním bojem proti autoritám, které se snaží zlikvidovat každého, kdo nevyhovuje “oficiálním normám”. Je zde spousta problému s VB, která punkáče systematicky kontroluje, zakazuje jejich koncerty a celkově se chová brutálně (fyzické násilí, vytrhávání náušnic, stříhání vlasů, atd.). Punkáči jsou odváženi na policejní stanice, mláceni, fotografováni zanášeni do kartoték a někdy je dokonce posílají do psychiatrických léčeben.

Čeští punkx jsou velmi pesimističí a nemají žádnou budoucnost v této zemi, kde např. každý, kdo nemá zaměstnání, je po jednom měsíci automaticky kriminálníkem a končí ve vězení. Prakticky neexistuje možnost, jak se vyhnout vojenské službě, která trvá dva roky a cestovat do zahraničí je skoro nemožné. Československý stát tvrdí, že v ČSSR žádní punks nejsou, ale punk zde existuje a přežívá dál. ”

/Kytary a řev aneb co bylo za zdí/